Doupě

Před čtyřmi týdny se mi najednou osypaly dlaně. Bolavě svědivé puchýřky, které do dvanácti hodin popraskaly a já měla najednou místo dlaní a prstů živé maso.

Kdyby si někdo nevšiml, začalo září. A já fakt nevím, jak začít po dlouhé době zase blogovat.

***

Po dalším týdnu, kdy myš své harakiri stále jen teoreticky zvažovala, jsem v myšlenkách došla k závěru, že je dobře, že ta návnada je věčná neboť my disponujeme věčnou myší.

Po několika dnech jsem skepticky hlásila, že myši sežraly návnady a pasti jsou stále nataženy. Optimista usměvavě zíral do počítače a cosi frflal. Po několika dnech mě jeho frflání začalo eminentně zajímat a zažádala jsem o zopakování. Dozvěděla jsem se, že předpokládá, že myš bude po pastech pobíhat a ono ju to nakonec šlehne.

Před oslavou Finčiných narozenin jsme vyklidili spodní chodbu, protože nám bylo jasné, že dítka budou považovat za svou povinnost lítat kolem a chtěli jsme minimalizovat zranění.

Čím dál víc se přikláním k tomu, že rodiče až tak za jídelní zvyky svých dětí nemohou. Kolik měsíců jsem strávila tím, že jsem učila Finku jíst zeleninu nebo aspoň něco zdravého?

Měla jsem HLAD! Až se mi trochu klepaly ruce. Zaťala jsem zuby a slibovala si, že už nebudu hodinu oběda posunovat, co z toho teď mám. (Hlad, samosebou.)

Pokud měl můj drahý teorii, že se prospí aspoň dnes v noci (všechny mobily byly nabity a exkomunikovány do nižších sfér), pak se mýlil. Já, která už dobře znám zákony schválnosti jsem se nějakými představami spánku vůbec nezneklidňovala.

Ve tři začalo rodeo. Divný pípnutí – okamžitě jsem byla vzhůru a naprosto nechápala, co to bylo. Hned jsem znovu usnula, jenže buzení probíhalo snad každých dvacet minut.

Napřed mi ráno nastoupili před okno maníci s motorovými pilami a začali porážet zdravé stromy. Stromy se totiž dopustily smrtelného hříchu a v obydlené zóně vyrostly víc, než povoluje místní vyhláška.

Ono dát dárečky pod stromeček ještě před večeří není nic moc, dítko přijde o ten malý zázrak rozsvícení stromku a náhlé zjevivši se hromady dárků. Jenže kam s dítkem, zatímco je volán Ježíšek? Tato otázka nám nedala spát.

Občas se s Blížencem trumfujeme u čtení novin, kdo z nás přečetl větší blbost. Vypadá to, že musíme oba trpět vysokým stupněm dislexie, křížené s šeroslepostí a posledním stadiem senilní demence.

***

Blíženec mi v pondělí volal z práce, že přijede dřív. Chytla ho zlá nemoc. Podle hlasu to vypadalo, že je nejen mrtvý, ale též i zpopelněný, takže jsem byla relativně zklamána, když se objevil ve dveřích s vcelku normální vizáží. Kruhy pod očima zvící blatníků od tiráku nepočítám, ty jsou součástí běžného designu.

Letos mi to teda trvalo! Každý rok mi končí Vánoce dle toho, kdy nastupuji do práce. Teď, posledních pár let tehdy, když nastupuje do práce Blíženec. Letos nastupoval jedenáctého, ale mě to přece jen chvilku trvalo, než jsem se zkonsolidovala natolik, abych měla čas si sednout k počítači.

Škrtiti zlato...

Rok se s rokem... znáte to.

Povědomí o tom, že vedoucí sob Santových saní zove Rudolf je již dostatečně známý i u nás, ale znáte roztomilý příběh, který se k němu váže?

Začala s tím naše oblíbená babička. A od té doby mi to vrtá průčelím.